RYCHLEJI, VÝŠE, MOCNĚJI / DŘÍV, NEŽ JI HODÍ PSŮM
Inspirované knihou Georgese Pereca W aneb vzpomínka z dětství

3. října 2015 v 16.00 (sraz v 15.45 na tram. zastávce Malovanka)

Místo konání: Tramvajová smyčka Královka – naproti hotelu Pyramida (mezi ulicemi Bělohorská a Gymnastická), poblíž zastávky Malovanka

Choreografie: Karolina Gilová

Trenér sportovců: BioMasha

Hudba: Luděk Kazda

Atlet, vypravěč: Daniel Šváb

Atleti: Karolina Gilová, Eliška Hanušová, Petr Čížek, Tomáš Scharf, Petr Kolman, Filip Mráček, Kristýna Ostratická, Alica Minarová, Kateřina Janovská

Produkce: Julie Kárová, Jolana Mokrá

Vstup zdarma

FB událost

Letáky a plakát ke stažení

Historie: Poblíž zastávky Malovanka se nacházejí dvě tramvajové smyčky, o jejichž neobyčejném postavení v rámci různých traťových objektů v Praze se lze dočíst, že „jejich poslání bylo od ostatních částečně odlišné a to, že nejde o ‘obyčejné’  smyčky, naznačoval již název – tramvajová nádraží. Obě byly zprovozněny v roce 1948, jedna na dohled od druhé.“ /www.prazsketramvaje.cz/
Jedná se o smyčky Královka a Dlabačov. Ta první, která prochází nad ulicí Za Strahovem, je stále funkční, ale téměř nepoužívaná. Když si uvědomíme, k jakým účelům byla postavena, možná zjistíme, že „prázdno“, které ji nyní naplňuje, je ironickým obratem historie:  „Smyčka Královka zahájila provoz 1. června 1948. Takřka sousedí se strahovským sportovním stadiónem, dějištěm sokolských sletů i celostátních spartakiád, a byla skutečně vybudována pro návoz a odvoz desítek tisíc návštěvníků a cvičenců těchto sportovních akcí. A na svou dobu šlo skutečně o ideálně vyprojektovanou smyčku. Tři koleje určené k odbavování cestujících jsou jedna od druhé důsledně odděleny zábradlím a přístupová cesta na a z nástupiště je vedena mimoúrovňově, nadchodem z ocelové lávky, která je dvojicí schodišť mířících vždy na levou a pravou stranu lávky spojena s každým z trojice nástupišť smyčky.“ /www.prazsketramvaje.cz/
Samotná architektura lávky je velkolepá. Objekt se docela dobře propojuje s kopcem táhnoucím se ulicí Za Strahovem s domy, které je vidět nad osou lávky a parkem, který ji obklopuje. Lávka je ale nepoužívaná – podobně jako Stadion Strahov. S poslední spartakiádou lávka ztratila svůj význam. Je „divným“ skeletem, který čeká na nový život anebo na stejný osud, jaký se stal již sousednímu Nádraží Dlabačov, a to, že se stane ruinou.

Pravdou, skutečností je a od první chvíle bije do očí, že W je dnes zemí, kde kraluje Sport, národem atletů, kde Sport a život splývají v jedno nádherné úsilí. Hrdá devíza FORTIUS ALTIUS CITIUS,
která zdobí velkolepé slavobrány na okraji vesnic, nádherné stadiony s pečlivě udržovanými škvárovými dráhami, obrovské nástěnné noviny oznamující v každou denní dobu výsledky závodů, dennodenní triumfální oslavy vítězů, odění domorodců, to jsou některé zs prvních dojmů, které se naskytnou novému příchozímu. V okouzleném nadšení /vždyť  kdo by nebyl uchvácen tou možnou kázní, každodenními skvělými výkony, tím zápolením bok po boku a opojením z vítězství?/ mu vyjeví, že život je tu zasvěcen větší slávě Těla. /Georges Perec, W aneb vzpomínka z dětství, přeložil Václav Jamek, Odeon, Praha, 1979/