Kultura je tam, kde jsou lidé

aneb Několik subjektivních poznatků o pražském veřejném prostoru a periferiích

fotka 1 – Kultura je tam, kde jsou lidé. Street for Art 2012.

Nejsem z žádné periferní části Prahy. Vlastně nejsem ani z Prahy. Upřímně, její kulturní politika a veřejný prostor mě trápí dokonce teprve poslední rok. Jsem ale ze sídliště, resp. nejmladšího města v republice, Havířova, dost malého na to, aby pár barevných paneláků vytvořilo dokonalou kulisu sídliště – území všech a nikoho. A proto krátké intro: Street for Art jsem poprvé navštívila v roce 2011 a nevěřila jsem  vlastním očím. Prvních pár minut pozorování skupiny lidí, co uprostřed 30 x 30m platformy z palet popotahuje další palety a barevné Enzi lavičky z jedné sluneční výhně do druhé, změnilo všechno, co jsem si myslela, že vím o sídlištích, a na co jsem se bála zeptat.

fotka 2 – Akuvrtačka, dřevotříska a laťky – počátek kreativity pro jakoukoliv akci ve veřejném prostoru.

Zóna Neutral

Subjektivní poznatek o pražském veřejném prostoru a periferiích číslo jedna: sídliště, periferie, prostor nikoho, zbytkový prostor, nebezpečný soukromý veřejný prostor atd. jsou na Ostravsku něco ZCELA jiného než na Jižním Městě. Alespoň tedy v konotacích veřejnosti – sídliště Jižní Město by např. v onom Havířově patřilo ke klidným bezproblémovým lokalitám a nikdo by jej neoznačil za „šedé paneláky, z nichž sálá anonymita a podcizenost“. Hranice jakési „estetické nepříjemnosti“ je jednoduše nastavena jinak.

Street for Art 2011 kulturně kolonizoval plochu jihoměstského Centrálního parku Zónou Ideál, ze které jste viděli na všechny strany Opatova. TOLIK ZELENÉ plochy ale člověka ze SKUTEČNÉHO SÍDLIŠTĚ (čtěte ne-pražského) vyděsí, zaskočí a paralyzuje až do míry apatie vedoucí k nečinnosti a nepotřebě změny. Plynoucí zóna Centrálního parku není primárně negativní emoce vyvolávající lokací, sevřenou šedivým stereotypem obyčejného pražského panelového sídliště, je iluzí a esencí instantního klidu, prostorem bezbřehým tak, že si jej ve skutečnosti mentálně a emocionálně dokáže privatizovat jen málokdo. A to je problém. Park zůstává opuštěný a jediná chvilka, kdy ožije, je direktivně nařízený interval 20:05 – 20:10, v němž se místní rezidenti vydají po skončení televizních zpráv vyvenčit psíky.

Subjektivní poznatek o pražském veřejném prostoru a periferiích číslo dvě: Periferie není zoo ani laboratoř. Obyvatelé periferie nevykazují žádné speciální zvyklosti, které se skrze nekonečné spektrum antropologických výzkumů s laskavými doktorandy FHS snažíme na všech komunitních projektech zjistit. Troufám si domnívat se, že stejně jako rezident ze Žižkova půjde obyvatel z Jižáku „za divadlem zkrátka do centra“.

Děcka jsou v pohodě

Street for Art 2012 zdánlivě malinko změnil směr od předchozích street artových a ryze „uměleckých tendencí“ festivalu. Festival o umění ve veřejném prostoru už ani tak nebyl o umění a veřejném prostoru jako o „kultuře“ a „veřejném životě“. O „kultuře v místě, kde žijí lidé“. Tedy? O komunitní participaci a zapojování lokálních opinion leaderů do kulturních a sociálních aktivit v dané lokalitě. O teenagerech z Jižáku, kteří pod režijní taktovkou Petry Tejnorové napsali vlastní autorské představení Jižák, město snů a jednou provždy v něm reflektovali problém, o kterém všichni implicitně víme, ale nikdo jej nezkusí verifikovat (jednoduše proto, že ztratit stereotypy znamená ztratit pevnou půdu pod nohama). Adam, Anička, Jakub, Karolína, Kristýna a Viki v oné dokumentárně-divadelní sondě do budoucnosti vyjádřili jediné – na Jižáku jsou spokojeni, sídliště je jejich „domovem“ nikoliv jen „bydlištěm“. Možná sterilita povzbuzuje fantazii. A tak je to se sídlišti pořád.

Fotka 3 – Jižák, město snů. Sci-fi dokumentární sonda napsaná teenagery z Jižáku dala facku stereotypům. Dětem se na Jižáku špatně nakonec nežije. Je to možné?

Synonymem Street for Artu je ikonická stavba a dočasná intervence do veřejného prostoru. V roce 2012 to bylo Divadlo Šnek, pojmenované podle urban legend točitého schodiště/rampy šnek na stanici metra Opatov. Zatuchlé místo, kterým denně musí projít tisícovky lidí, ale nikdo se v něm nezastaví déle než tři minuty nezbytné k jeho překonání (pozn. tedy nikdo, partičky s krabicovým vínem atd. jej jako přirozenou autoritu pro trávení městského volného času de facto berou).

Subjektivní poznatek o pražském veřejném prostoru a periferiích číslo tři: Chcete-li na něco upozornit, upozorněte na to.

Fotka 4 – Přetřené schodiště šnek. S festivalovým mottem. Nebojte se strávit celou předfestivalovou noc sprejováním gigantického moudra ve veřejném prostoru. Za 5 let to kolemjdoucí cestou na metro ocení. Doufejte.

Architekti Mjölk, kteří stáli už za konceptem a realizací Zóny Ideál, navrhli bizarně zelenkavou fasádu schodiště přetřít na ostře červenou a v podchodu stanice metra za použití překližkových desek, latí a (všemi organizátory akcí ve veřejném prostoru adorovaných) europalet postavit dočasné Divadlo Šnek. Divadlo, coby prkna, co znamenají svět, divadlo, coby místo konfrontace názorů a podnětů, divadlo jako místo k setkávání, diskuzi a otevřenému projevu. Festivalové motto „lidé jsou tam, kde jsou lidé“ z roku 2011 jsme redefinovali na „kultura je tam, kde jsou lidé.“ A skutečně. Lokální kultura v (periferních) městských částech je často neviditelná. Někde tam venku je, víte to, ale raději zůstanete doma. Anebo přejedete o pár stanic metra dál.

Fotka 5 – Divadlo Šnek. Dočasné divadlo, permanentní entusiasmus.

Subjektivní poznatek o pražském veřejném prostoru a periferiích číslo čtyři: Participace není mýtus, participace je způsob komunikace, způsob, jak mohou věci fungovat a výchozí bod, ve který musíme věřit přes veškeré počáteční komplikace, nulové reakce, desinformace a dekomunizace (pozn. ano, už víme, že letákem do schránky se komunitní projekt nedělá a newsletter nevytváří sekundární sociální vazby). Oslovování a zapojování veřejnosti je při realizaci festivalu ve veřejném prostoru nejen příjemnou nutností, ale elementární podmínkou a definitivní odpovědí na otázku „proč to vlastně děláme?“

Fotka 6 – Participace není mýtus, ale občas bolí. Oslovit kolemjdoucí se někdy prostě nepodaří.

Mrzí mne jen, že tento text píšu v době, kdy se dříve nevinné slovo PROCES ve slušné společnosti již vyslovit nemůže. Festival ve veřejném prostoru programově akcentující potenciál dané lokality, konání již existujících neziskových organizací a drobných kulturních organizátorů totiž jednoduše spíše než EVENT je zkrátka INICIAČNÍ PROCES. Je to modelový stav nula. Verze budoucnosti, komunitní plán a future city game dotažená do reality. Inspirace v nejčistší alespoň chvilkově reálné podobě.

Subjektivní poznatek o pražském veřejném prostoru a periferiích číslo pět: Street for Art 2013 se nepatrně blíží. A bude takový, jak ho možná nečekáte, ale čekat byste měli. Oživování periferie a veřejného prostoru prostřednictvím dobře cílené iniciace a kulturní akupunkultury neuralgických bodů v dané lokalitě je téma přenositelné, byť s nutným zakotvením v konkrétním kontextu. To víme na Jižním Městě, vědí to v Dejvicích a vědí to i jinde.

Michaela Hečková, dramaturg festivalu Street for Art

_ _ _

Michaela je dramaturgem festivalu ve veřejném prostoru Street for Art. Vede neziskovou organizaci Tolerdance o.s. zaměřenou na produkci a marketingovou podporu nezávislých uměleckých projektů se společenským a sociálním významem. Mezi projekty Tolerdance o.s. patří např. galerie současného umění v areálu Psychiatrické léčebny Bohnice – Prádelna Bohnice, festival Babí léto v Bohnicích, spolupráce s revitalizovaným kulturním domem Kyje na Praze 14 nebo komunitní projekty pro Chodovskou tvrz na Jižním Městě.

www.streetforart.cz / www.zahradaops.cz / www.tolerdance.cz

aneb Několik subjektivních poznatků o pražském veřejném prostoru a periferiích

Příspěvek byl publikován v rubrice Živé město a jeho autorem je Živé město. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Komentáře nejsou povoleny.